I.

"Jamesi, dobré ráno. Pojď dál." Usmála se Jana a odstoupila od dveří. James vstoupil a už ze zvyku zamířil přímo ke koženému křeslu. "Kéž by bylo dobré." Vypadal hrozně - byl vyhublý, svaly se kamsi vytratily, obrovské, oteklé oči svědčily o nedostatku spánku. Ani se dnes nenamáhal vzít si brýle. James se posadil, zalovil v kapse modré vědecké uniformy, načež vytáhl krabičku s bílými prášky. Bez váhání ji otevřel a skoro automaticky do sebe hodil rovnou tři tablety.

Doktorka Krizová před něj na stolek postavila hrnek s čerstvě uvařeným čajem. Sjela pohledem ke krabičce v jeho ruce. Poklidně se ho zeptala: "Kolik jsi jich už dnes měl?"

"Šest." Odpověděl lhostejně James. Poté si promnul oči, aby je probudil.

"Jamesi, dvě tabletky denně jsou maximum. Dnes už ani jednu." Oznámila, jemně sáhla pro krabičku, vyndala mu ji z ruky a postavila ji na skříňku po své levici.

"Promiň," chlácholil se zmučeně Thruman. "dnes jsem spal půl hodiny. Včera vůbec. Už to takhle trvá týden. Bojím se usnout! Čím dál víc mě to ničí." Postěžoval si, hlavu pokořeně složenou v dlaních. Jana si sedla naproti němu. "Tvé sny stále nepřestaly?" tázavě naklonila obličej a posunula si brýle na nose. Úzké obroučky zdůrazňovaly její ostré rysy. Ve skutečnosti ale byla chápavá, milá a velmi přátelská. Byl na ni spoleh. A co bylo hlavní - její slova dokázala vysvobodit každého, kdo se na Atlantidě ocitl psychicky v úzkých - což se holt na místě, kde trávíte mnoho měsíců v stále stejné denní rutině, neustále pod nátlakem wraithských hrozeb a daleko od domova, bohužel někdy stává.

James byl ale výjimka. Jeho stav se den ode dne zhoršoval.

"Je to hrozný. Pokaždé se mi zdá to samé - jsem rukojmí na jedné z wraithských lodí." Vyprávěl Thruman příběh ze snů, který od něj Jana slýchala denně - vždy ale pečlivě a trpělivě. "Mučí mě. Je tam se mnou McKay a Veronica. Oba křičí. Nutí mě prozradit všechno, co vím o Atlantidě - bezpečnostní opatření, kdo má přístup k hlavním počítačům, v kterých ubikacích bydlíme… prostě všechno." Pokračoval James. Jeho hlas těžkl s každým dalším slovem. "Je to čím dál horší a horší. Nemůžu s tím nic dělat. Pořád vyhrožují nějakou bombou…" James se odmlčel. Jana ho nepřestávala poslouchat s poznámkami v ruce, které si mezitím připravila. "Nejhorší je, Jano, že je to tak strašlivě… reálný!" zabědoval Thruman. Měl z nedostatku spánku tak napuchlé oči, že ani nešlo poznat, zda mu tekly slzy zoufalství, nebo zda už byl unavený i na to, aby se na ně vůbec zmohl.

"Opravdu si to nedokážu nijak vysvětlit, Jamesi; takové sny bývají následkem nějaké katastrofy, které si prožil, nebo šoku, také to může spustit skutečnost, že se ve reálu potkáš s tím, čeho se v podvědomí nejvíce bojíš, ale v tvém případě o žádné takové situaci nevím." Konstatovala Jana.

"Ani já ne."

"Že se bojíš utrpení svého přítele Rodneyho a sestřenice Veronicy je naprosto přirozenou reakcí. Co ti Wraithové?" povytáhla obočí lékařka.

"Myslím, že nejvíc se bojím právě jich. Proto mě ty sny tak strašně děsí." Pronesl James.

"Potom si to stejně neumím vysvětlit - s Wraithy ses přeci potkal před pěti měsíci během té mezigalaktické přehlídky. Nejde mi do hlavy, proč máš ty sny až teď." Vysvětlila Krizová.

Thruman pokrčil rameny.

Jana odložila poznámky. Došla ke skleněné skříni s léky. "Doufala jsem, že na to v tvém případě nedojde. Používám je jen v nejnutnějších případech. Bohužel, zdá se, že jsi právě jedním z nich. Jestli se nevyspíš, brzo zkolabuješ." Otevřela skříňku. Vzadu, na nejvrchnější polici, stála kapsle s malinkými tabletkami. "Před spaním si vezmi tohle. Zcela to tlumí činnost podvědomí. Ještě se mi nestalo, že by se někomu zdál sen po těchhle tabletách." Otevřela kapsli a jednu tabletu vložila do malého sáčku. "Nesmíš si vzít víc než jednu, protože jinak by ses už nemusel probudit." Pohlédla na krabičku, kterou Jamesovi odcizila před chvílí. Došla k němu a podala mu sáček.

"To abych se ujistila, že si nevezmeš víc." Dodala na vysvětlenou.

James poděkoval a vyšel z ubikace. Janě se to vůbec nelíbilo. Thruman byl vždycky náročný pacient, ale tohle se naprosto vymykalo všemu, co o lidské psychologii dosud znala. Poprvé v životě si s pacientem nevěděla rady. Pomalu začínala mít pocit, že tenhle případ už ani nespadá do jejího oboru.

 

Jiná realita: "Wraithské stíhače - dostanou se k nám do pěti minut, doktorko! A provází je dvě mateřské lodě." Důstojník, který obsluhoval hlavní počítač v Kontrolní místnosti, evidentně panikařil.

"Jak nás sakra mohli najít?" rozčilovala se Messerová, jenž se mu dívala přes rameno na obrazovku počítače s Johnem a Jane po boku. Tolik úsilí, aby Atlantidu dostali z dosahu všech podezření. Sheppard s Deafovou vydali tolik energie, aby získali ZPM, ze kterého bylo možné čerpat energii pro obranný štít a štít neviditelnosti. Tolik práce vzešlo z rukou Thrumana, McKaye a Zelenky, aby zpřetrhali všechny komunikační vazby natolik, aby si všechny přátelské planety myslely, že Atlantida už dávno není. Stálo to moc úsilí zařídit, aby si Wraithové mysleli, že Atlantidu při posledním útoku doopravdy zničili. A teď byla všechna ta práce k ničemu. Jak je to jenom možné?

"Eve, pusť mě k ovládacímu křeslu."

Evelin věděla, na co myslí, aniž by se mu musela podívat do obličeje.

"Ty lodě jsou obrovské, Johne. Navíc nejsou na dostřel." Konstatovala Evelin.

"Už jsem viděl za svůj život i větší." Usmál se Sheppard. "Na dostřel budou do pěti minut. Navíc je nechci sestřelit. Hodlám je alespoň oslabit. Ty víš, že jakmile se k nám dostanou, začnou po nás pálit. O to jim jde už měsíce! Půl roku neděláme nic jiného, než že se před nimi schováváme jako psanci, abychom ochránili tohle město. Tentokrát nás už dostanou, Eve. A ty víš, že další zastávkou na jejich výpravě za lidskou potravou bude Země. Nemáme šanci jim odolat." Upozornil ji John.

"Střílej na můstek. Tam mají zdroj. Pokud ho dostaneš, nebudou moci vystřelit." Poradila mu Jane. John věděl, že na tuhle expertku přes wraithskou technologii je vždy spoleh. Tázavě pohlédl na Messerovou. Ta při pohledu do jeho očí pookřála.

"Dobrá. Jdi." Svolila. Sheppard vděčně přikývl a dal se do běhu.

"Shepparde!" zavolala za ním ještě Evelin. Plukovník se otočil. "Koukej zůstat na živu! To je rozkaz."

"Neboj, já se ti vrátím. Vždycky jsem se vrátil, ne?" Sheppard se šibalsky zakřenil a vzápětí zmizel za rohem.

"Jsou na dostřel, Evelin." Řekla Jane s očima přilepenýma na obrazovce blikajícího počítače.

"Štít." Přikázala velitelka.

"Ne!" zarazila ji Jane. "Oni nestřílejí!" oznámila. Údaje na monitoru se měnily ohromnou rychlostí. Jane se okamžitě zorientovala. "To je světelný paprsek!" zděsila se. "Něco - nebo někoho - sem přemisťují."

"Kam?" chtěla vědět Eve.

"Přímo pod Kontrolní místnost." Řekl důstojník obsluhující počítač.

"Jane, vezmi si tým majora Lorna, taky doktory Thrumana, Zelenku a McKaye. Chci vědět, co tam dole je. Wraithy bez milosti postřílejte. Jejich hlavy pošleme zpátky Wraithům jako dárek z lásky."

Jane povytáhla obočí. "Doufejme, že to není další bomba."

"Nezapomeň mě o všem informovat."

Jane přikývla. V očích měla odhodlání a odvahu. To Atlantida právě nesmírně potřebovala.

Otočila se s vysílačkou v ruce. "McKayi. Potřebuju tebe, Zelenku a Thrumana. Přijďte před Kontrolní místnost." Poté přeladila frekvenci. "Lorne, sežeňte svůj tým. Půjdete se mnou."

Celé město se otřáslo. Právě do něj narazila sprška útočných střel. Jako odezva vylétly žluté koule, které vysílal Sheppard, a neústupně drtily organickou konstrukci nepřátelských lodí.

Střely útočily přímo na Kontrolní věž. Jejich záměr byl jasný - přijeli, aby Atlantidu zničili. A nepřestanou, dokud toho nedosáhnou. To bylo Messerové více než jasné. Nenáviděla ten pocit. Město jí umíralo před očima. A ona nemohla nic dělat. Byli sami. Neměli žádné posily. Neměli lodě. Byli odkázáni jen na sebe.

Ale máme spojení se Zemí, napadlo Evelin.

"Vytočte mi Zemi." Přikázala důstojníkovi ovládajícímu počítač. Poté odběhla do kanceláře, aby zapnula ten svůj.