VII.

ATLANTIDA, GALAXIE PEGAS: TA HORŠÍ SKUTEČNOST…

Jiná realita:  „Estel! Slyšíš mě? Haló…“

Estel ta slova vnímala jen vzdáleně. Trvalo snad půl minuty, než k ní úplně dolehla a než si uvědomila, že k ní někdo mluví. Instinktivně otevřela víčka. Po několika vteřinách si zvykla na světlo, které náhle ostře proniklo do jejího vědomí.

„Rodney…“ zasténala slabě.

Tak alespoň někdo, oddychl si McKay. Vědomí, že snad nebude na všechno sám, ho částečně uklidnilo. Bylo hrozné probudit se o samotě z bezvědomí mezi troskami a o chvíli později zjistit, že se mu nikdo nemůže ozvat ve vysílačce, aby mu odpověděl, protože veškerá komunikace byla tlakovou vlnou naprosto přerušena a o další chvilku později si uvědomit, že tohle všechno jsou následky jedné hrozné katastrofy. A že vysílačky vůbec nemusí být rozbité. Že je jejich majitelé zkrátka jen nemůžou slyšet.

„Co… Co se stalo?“ zaskuhrala zmoženě Estel. Namáhavě se posadila. Šaty měla špinavé od prachu a štěrku. Ruce byly plné šrámů od malých poletujících kamínků. Raději nechtěla vidět obličej… Dlouhé, zlaté vlasy už dávno nezářily, jak byly protkané prachem a špínou.

„Bomba. Wraithi.“

Ta dvě slova stačila k tomu, aby celou situaci rychle pochopila. „Ale ne…“

Rodney jí podal ruku, aby jí pomohl vstát. Estel se ho chytla a vytáhla se na nohy.

„Jak se cítíš?“ staral se galantně vědec.

„Trochu mě bolí hlava, ale to přejde… doktora navštívím později. Teď musíme-“

„Asi nenavštívíš.“

Estel se na McKaye tázavě podívala.

„Pokoušel jsem se s ním spojit a on… neodpovídá.“ Vysvětlil. 

„To nic neznamená! Třeba jen u sebe nemá vysílačku…“ zaprotestovala Tylerová.

„Estel, nech toho. V té době zrovna ošetřoval někoho v Kontrolní věži. Je-“

„Pojď,“ zarazila ho Estel, překročila trosky a vyšla ven z místnosti dírou, kterou ještě před nedávnými okamžiky zakrývaly dveře. Ty ale právě ležely roztříštěné na kusy po celé místnosti. „podíváme se, kolik to napáchalo škod. A taky musíme najít ostatní.“ Jen už nic dalšího neříkej.

Rodney se bez řečí vydal za ní. Měl v plánu držet se u jediného člověka, o kterém zatím bezpečně věděl, že žije.

 

„Nechci nic slyšet, Danieli!“ ohradila se nukleární fyzička.

„Jeanette, já ti naprosto rozumím. Ale měla by ses s tím smířit! Jinak už by se nám ozval. Narazili bychom na něj.“ Přemlouval ji Jackson. Následoval Squirellovou cestou lemovanou troskami zdí a roztříštěných přístrojů. Vlasy jim cuchal vítr, jenž profukoval z prostřílených stěn.

Jeanette se zastavila, aby Danielovi věnovala jeden jediný přísný pohled.

„Danieli, já nepřestanu, dokud ho nenajdeme. Ještě nemusí být pozdě! Třeba právě teď potřebuje naši pomoc! Co když někde pomalu umírá?“ v jejích očích se objevily slzy. Šlo je jen těžko zadržet. Jeanette se otočila a pokračovala v překračování trosek.

Hodně jich teď umírá a ještě víc jich právě teď potřebuje naši pomoc, pomyslel si Daniel.

Nemusela chodit moc daleko. Jakmile prošla napůl zavřenými dveřmi (zřejmě se v okamžiku výbuchu nestihly dovřít), naskytl se jí pohled na špinavé, zakrvácené tělo. Ačkoliv leželo na břiše a ona mu neviděla do obličeje, okamžitě ho poznala.

Přiběhla k němu tak rychle, jako by si snad myslela, že ještě může něčemu zabránit. Převrátila Carsonovo bezvládné tělo na záda, jeho hlavu si položila do klína. Jakmile se ho dotkla, uvědomila si, jak je jeho kůže chladná. Ústa měl jemně pootevřená, zalitá zaschlou krví, která potřísnila i jeho uniformu.

Daniel, který právě vstoupil do místnosti, spatřil klečící nukleární expertku, jak drží v náručí mrtvého doktora Becketta a vzlyká. Jako by se mu snažila svými slanými potoky vrátit život.

Slzy jí tvořily smutné cestičky v zašpiněném obličeji. Najednou pro ni nic neexistovalo. Žádné antické město roztrhané na kusy. Žádná bolest, kterou způsobovaly rány po celém těle z toho, jak na něj dopadaly trosky a jak ho tlaková vlna odhodila pryč. Existovala jen ta mrtvá bytost spočívající na jejím klíně.

Proč si jen válka vždycky vyžádá tolik zbytečných obětí?

„Ach můj bože, Carsone…“ šeptala do jeho nehybného obličeje. „Proč? Proč, lásko? Proč?“ něžně a láskyplně hladila Carsona po tváři.

Proč jsem se s tebou nemohla ani rozloučit?

Na rameni ucítila něčí ruku. Ohlédla se. Přes jemné obroučky na ni hleděly smutné oči doktora Daniela Jacksona. Beze slova ho objala a rozvzlykala se mu na rameni. A on ji k sobě povzbudivě přitiskl. Zavřel oči, aby se nemusel dívat do mrtvé tváře vedoucího lékaře. Cítil, že i jeho brzy ovládne smutek a on ho už nebude schopen potlačit.

Kolik přátel ještě najdeme takhle?

 

Tak rychle jako teď John neběžel, ani když ho před měsícem pronásledovalo nejméně dvacet Wraithů. Nebral na vědomí kameny a rozbité zdi kolem sebe, ani elektrické jiskry, které tryskaly z nebezpečně poničených antických přístrojů. Ještě nikdy se mu cesta z místnosti s ovládacím křeslem do Evelininy kanceláře nezdála tak dlouhá. 

Ale v kanceláři ji nenašel. Třeba se zachránila… V duši se mu rozhořel slabý plamínek naděje. Třeba právě v tu chvíli byla někde jinde…

Stěny celé Kontrolní věže byly proděravělé jako obrovské síto. Mezi kusy rozbitých přístrojů a zdí ležely kameny kruhovitého tvaru, pokryté symboly. John se podíval směrem k Bráně. Byl zvyklý na ledacos, ale jakmile to spatřil, věděl, že ho ten výjev ještě řadu nocí bude provázet jako noční můra. Na místě, kde ještě když místnost opouštěl, stála obrovská a majestátní Hvězdná brána teď nebylo zhola nic. Jen dva kamenné výčnělky trčící z podlahy, spadané kusy, které z hvězdného kruhu zbyly, podlaha pokrytá štěrkem a obrovská díra ve zdi, kterou dovnitř pronikal vítr.

Vchod do Ovládací místnosti blokovala dvě těla mrtvých vědců, které John neznal jménem. Klekl si k nim a přiložil každému z nich prsty na krk, i když předem věděl, že jejich tep nenahmatá. Z úcty k nim jim alespoň přivřel oční víčka, aby se po smrti nemuseli dívat na pohromu kolem sebe.

Opatrně je překročil. Naskytl se mu odporný pohled na mnohem víc těl. Bylo to otřesné. Leželo tu snad patnáct lidí. Žádné nezůstalo samo. Překrývaly je trosky nebo odhozený nábytek či přístroje. Všude byla krev a smrt.

John přiběhl k ležící postavě dlouhovlasé ženy, kterou okamžitě poznal. Ležela na zádech. Spodní polovinu těla měla uvězněnou pod kovovým stolem. Horní byla zakrvácená. Nohy měla zkroucené v nepřirozené poloze, jistě několikrát zlomené. Muž ležící po jejím boku – poručík Morales – byl mrtvý, ale ona ještě z posledních sil dýchala. Čekala na něj.

„Evelin!“ zasténal a sedl si k ní na podlahu pokrytou krví. Nemusel být lékař, aby mu bylo jasné, že jí mnoho času nezbývá. Její obličej opatrně otočil k sobě, aby na něj viděla.

„Johne…“ pokusila se na něj usmát, ale příliš ji to zmáhalo. Místo toho bolestivě zasténala. Rozkašlala se. Johnovy kalhoty potřísnila krev z jejích úst. Následek vnitřního krvácení.

„Jdi pryč. Nechci, abys mě takhle viděl.“ Řekla slabě.

„Pssst,“ John jí položil prst na ústa. „blázínku. Slíbil jsem přece, že se ti vrátím.“ Pošeptal jí.

„Johne…“ musela se znovu nadechnout, aby dokázala říct, co má na srdci. „Zklamala jsem. Nedokázala jsem ochránit Atlantidu. Všichni jsou…“

„Ne, Evelin. To není tvoje chyba. Nevyčítej si to, prosím. Udělalas, co se dalo. Tak dlouhou dobu jsi nás dokázala vést, abychom nad nimi vyhrávali. Všichni tě za to obdivujeme, Eve.“

„Co to plácáš. Říkáš to jen proto, že umírám.“ Znovu zakašlala. Už skoro sípala. John jí neodpověděl. Díval se jí do očí, otíral jí obličej od krve a shrnoval z něho vlasy, aby jí nevadily při už tak dost náročném mluvení.

„Vzpomínáš, jak jsme se potkali?“ 

„Jo,“ pousmál se John. „chtěla jsi mě zabít. Neposlechl jsem tvůj rozkaz a to jsi nesnesla. A já to stejně udělal naschvál, jen abych tě naštval.“

„Mohl jsi tam přijít o život. Jak sis mohl myslet, že ti potom neskočím kolem krku?“ Její šepot slábnul. John se chtěl její poznámce zasmát, ale z nějakého důvodu to nešlo. Místo toho cítil, jak se prohlubuje jeho smutek. Zbývaly jí poslední vteřiny života.

„Dej mi pusu…“ poprosila ho. A on se beze slova sklonil, podržel její obličej v dlani a na jedinou, dlouhou vteřinu ji políbil. Pak ucítil, jak z jejího těla uniká duše. Už mu polibky neoplácela. Johnův obličej se vzdálil od toho jejího. Měla zavřené oči. Už nedýchala. Poslední vydechnutí si šetřila pro něj. Aby mu v poslední vteřině svého života dokázala, že smrt jejich lásku nemůže rozdělit. 

Sheppard ji opatrně položil na zem. Nechtělo se mu dívat okolo sebe. Neměl sílu, aby se podíval na další hrůzy, které tam ležely. Když sebral odvahu a podíval se směrem, kde leželo tělo doktora Zelenky rozdrcené ohromným kusem stěny, zvednul se mu žaludek.

Jako voják neměl v popisu práce dávat prostor svým pocitům. Jako voják vždycky musel dát jen na svůj rozum. Ale ani voják není imunní vůči pohledu na smrt, která leží všude kolem něj. Co je větší utrpení? Pomalu a bolestivě umírat při pohledu na zkázu antického města, nebo přežít s útrpným vědomím, že všichni ostatní jsou mrtví?

Jeho další kroky ho vedly k hlavnímu komunikačnímu zařízení. Doufal, že bude fungovat. Když promluvil do mikrofonu, zaslechl ze stěn ozvěnu. Otázka je jen, zda zůstal někdo, kdo ho bude schopen slyšet…

„Tady je plukovník John Sheppard. Nastala velmi kritická situace.“ Neříkalo se mu to lehce, ale byla to jediná věc, kterou mohl právě udělat. „Doktorka Evelin Messerová je po smrti. Jako její hlavní zástupce přebírám velení nad Atlantidou. Tedy,“ odmlčel se a ohlédl se. Po dvou vteřinách se opět vrátil k mikrofonu. „nad tím, co z ní zbylo. Prosím všechny velitele sekcí, kteří mě slyší, aby se shromáždili v místnosti s bránou. Sheppard konec.“

Jako voják už velel několika týmům a dokázal je navádět tak, aby žádný z jejich členů nepřišel o život. Ale jak vést lidi, kteří se stali součástí menší apokalypsy? Budou ho vůbec poslouchat? A proč by vlastně měli? Copak na tomhle kousku zbořené antické civilizace ještě existovala nějaká pravidla?