XII.

ATLANTIDA, GALAXIE PEGAS, MÍSTNOST S KAMERAMI: CSI ATLANTIS

„Chceš říct, že jsi seděla tři hodiny před kamerama úplně zbytečně?“ ohradila se Evelin.

„Eve, ty prášky se k němu musely nějak dostat. Nemohly se na tom stolku prostě jenom tak zhmotnit. Navíc, James je natolik chytrý, aby byl schopný najít způsob, jak obalamutit kamery.“ Opáčila Jana. Současně rozrazila dveře od Kamerové místnosti. Karl, který se tu momentálně nacházel a který takový vpád nečekal, se polekal. Krabice s kazetami nacházející se v jeho náručí spadla na zem, převrhla se a kazety se rozsypaly.

„Ditie, omlouvám se. Nechtěly jsme vás polekat.“ Omlouvala se Jana a urychleně přiskočila k mladému technikovi, aby mu pomohla uklidit nepořádek. Evelin se k ní přidala.

„To nic. Byl jsem tu právě kvůli těm kazetám. Někdo je odnesl do nepoužívané laboratoře a skryl je pod stolem. Štěstí, že jsem šel zrovna kolem, když jsem se vracel z hlavní údržby a na tu krabici jsem náhodou narazil.“ Odpověděl Karl. Bral kazety po třech a opatrně je ukládal do krabic, zatímco Jana je tam nemilosrdně házela. Evelin ale zpozorněla.

„Ditie, chceš říct, že se těch kazet někdo chtěl zbavit?“ povytáhla obočí.

Karl pokrčil rameny. „Možná. Přinesl jsem je, abych se podíval, co na nich je…“

Jana s Evelin se na sebe podívaly, jako by všechno v jednu chvíli pochopily. Vzápětí Messerová chytla krabici a její obsah se už podruhé ocitl na podlaze. Karl na ni sice nevěřícně zíral, ale neodvažoval se něco namítnout.

Jana vyskočila ze země a podívala se do přístroje, ve kterém se nacházela aktuální kazeta. Tentokrát se ale nezaměřovala přímo na kazetu, ale na režim, ve kterém byl přístroj nastavený. Přístroj dění na kameře totiž nenahrával. On ho přehrával. Jako video, když do něj strčíte kazetu a pustíte si film, který bude při každém spuštění na chlup stejný. 

„Myslím, že už vím, jak to udělal.“ Procedila Jana vztekle skrz prsty. Evelin k ní přišla, zatímco Ditie srovnával kazety a stavěl je chronologicky na stůl vedle monitoru snímajícího dění v Thrumanově ubikaci.

Evelin v tu chvíli spatřila to samé co Jana. Nejdřív vyděšeně zbledla, potom zrudla vzteky.

„Jednoduše z nás udělal blbce.“ Sykla potichu.

Po celou dobu šestnácti hodin, kdy Thruman spal, se v přístroji přehrávala jedna jediná dvouhodinová kazeta pořád dokola.

„No, tohle teda nebude žádná záhada.“ Pronesla Jana. Vzala první kazetu z těch, které Karl tak pracně vyrovnával, a surově ji vrazila do přístroje.

Všichni tři zaměřili svou pozornost k monitoru. 

Záznam ukazoval dobu před 17 hodinami.

Na obrazovce se objevila černobílá silueta Jamese Thrumana. Z úhlu, ve kterém se kamera nacházela, se záznam zdál spíš jako horor. Thruman v ruce nesl malou věc. Posadil se na okraj postele, podíval se na věc, jako by to byla kořist, kterou ulovil při nějaké veledůležité příležitosti. Vzápětí krabičku otevřel, nasypal si do ruky hrst prášků a tu následně spolkl. Potom ulehl do postele a spal.

„Musí je mít z ošetřovny.“ Konstatovala Krizová. Evelin zahrabala v hromádce na stole a vytáhla kazetu, která obsahovala záznam z ošetřovny. Ten byl z doby před 17 a půl hodinami.

Dobré dvě minuty se nedělo vůbec nic. Pak se ale něco pohnulo a všichni tři bezpečně poznali postavu Jeanette Squirellové, která lehce pootevřela dveře od Beckettovy ordinace, po chvíli se odhodlala a vstoupila dovnitř. 

Půl hodiny se na záznamu nic nedělo. Eve stiskla tlačítko rychlého převíjení. Po několika minutách zase Squirellová vyšla ven. Záznam nebyl natolik kvalitní, aby rozeznali rysy jejího obličeje, ale poznali, že plakala podle toho, že si hřbetem ruky utírala obličej.

Po třech vteřinách ze záznamu zmizela. 

Po další minutě se na stejném místě, jako byla předtím Jeanette, objevil James. Počínal si úplně stejně, jako nukleární expertka – zkusmo dveře pootevřel, a když zpozoroval, že vzduch je čistý, pronikl do ordinace. Po několika vteřinách se objevil zase. V ruce vítězně třímal lahvičku s tabletami.

Jana zastavila záznam. „Máme ho.“

„On ukradl ty léky přímo z ordinace doktora Becketta?“ zakroutil hlavou nevěřícně Karl.

Evelin si jako velitelka celé expedice dobře uvědomovala, co tahle situace znamená. James ukradl Beckettovi ze skříňky krabičku s léky, čímž nejen že ohrozil svůj život, ale riskoval i vyhazov hlavního lékaře. Pak schoval kazety, které ho prozrazovaly, aby nikdo na nic nepřišel. 

Chtě nechtě šel proti nim. Ale proč to dělal? To už ho Wraithi natolik ovládali? Dělal to ze zášti? Z náhlého nepřátelství? Nebo čistě jen ze zoufalství?

Odpověď na tuto otázku mohla své velitelce poskytnout jedině Jana.

„Jeho situace je zoufalá, Evelin. Ty prášky mu poskytovaly jedinou cestu, jak uniknout těm zlým snům.“

„Ať už to udělal z jakéhokoliv důvodu,“ pronesla pomalu Messerová, „udělal to z vlastní iniciativy a bez našeho vědomí. Navíc se pokusil schovat důkazy, což jeho situaci ještě zhoršuje. Začíná pro nás být víc nebezpečný, než jsme si vůbec mysleli.“

„Jde proti nám.“ Konstatoval Karl, který se rychle zorientoval v situaci.

„Doufám, že doktor McKay už svou práci odvedl.“ Podotkla Jana.

„Z části ano,“ povzdechla si Evelin. „Tvrdíš, že trpěl výpadky paměti?“

Jana přikývla.

„Jak můžeme vědět, že to jenom nehraje?“

„Nemůžeme.“ Odpověděla Jana. „Musíme být zkrátka opatrní.“

 

PLANETA ZEMĚ, USA, WASHINGTON: PYROTECHNIK V AKCI

Pod jedním z největších mrakodrapů, kterými se mohl Washington chlubit, se právě seskupovalo pár desítek lidí. V mrakodrapu nikdo nebyl. Lidé museli být okamžitě evakuováni, jakmile policie dostala zprávu, že kdesi u mrakodrapu se skrývá bomba. 

Pod touto budovou se samozřejmě nacházeli policisté. A taky dva zatoulaní civilisté, kteří se jmenovali Jane Deafová a Radek Zelenka.

„Vidíš ji?“ pošeptal kamarádce Radek. Jane zakroutila hlavou a postavila se na špičky, jako by si snad myslela, že takhle dohlédne dál. Vzápětí si všimla postaršího muže, který právě vycházel z budovy. Nehleděla na pásku, která lemovala celý chodník s nápisem: Nevstupovat, nebezpečí života! Rozběhla se přímo k němu. 

„Promiňte, bylo nám řečeno, že tu najdeme Jeanette Squirellovou.“

Jakmile ji postarší muž – nejspíš nějaký detektiv – zaregistroval, otočil se na ochranku: „Všichni civilisti měli být už dávno pryč!“

„No dovolte?“ ohradila se Deafová. „Já nejsem civilistka.“

Zelenka, který všechno z dálky pozoroval, se jen tiše modlil.

„Vážně?“ protáhl posměšně detektiv. „A kdo tedy jste, mladá dámo?“

„Jsem velvyslanec z bájného města Atlantidy a naléhavě potřebuji mluvit s Jeanette Squirellovou.“

Zelenka při těch slovech zbledl.

Detektiv se rozesmál.

Jane to vůbec nerozptýlilo. Usmívala se.

„Krásný pokus o vtip. Ale tady vám hrozí nebezpečí života, slečinko.“ Upozornil ji chlap a ukázal prstem na žlutou pásku.

„To mě netrápí. Znám technologie, které mi život zase vrátí, kdybych o něj čirou náhodou přišla… Nebylo by to poprvé.“ Usmála se Deafová.

Detektiv se zatvářil, jako by pochyboval o jejím duševním zdraví. Po chvíli ale zřejmě rezignoval.

„No, jak myslíte.“ Pokrčil rameny. Pak se otočil kamsi za svá záda a zavolal: „Hej, Zacu! Slečna Squirellová tady má návštěvu.“

Z hlavního vchodu budovy se vynořil mladý, pohledný policista a s kouzelným úsměvem si to namířil přímo k Jane. To už se ale vedle ní nacházel i doktor Zelenka.

Deafová si ho stačila prohlédnout dřív, než k ní vůbec stačil dojít. Měl tmavé, hluboké oči, tak hluboké, že byste se mohli propadnout do jejich temnoty, kdybyste se do nich dívali příliš dlouho. Rty měl pěkně tvarované a plné. Vlasy nakrátko ostříhané, neposedná ofina mu spadala do čela. Krátké strniště na tváři působilo trochu nezbedně. Husté obočí bylo zdvižené vysoko nad očima, jasný důkaz toho, že příchozí měl přátelské úmysly.

Jane si při pohledu na něj na krátkou chvíli vybavila Johna. Ten ale nechodil v policejní uniformě, nýbrž ve vojenských maskáčích.

„Vy hledáte Jeanette Squirellovou?“ usmál se příchozí, jehož jeho nadřízený oslovil ‚Zacu‘ a podal ruku nejprve Jane, potom Radkovi. Oba se na něj přátelsky usmáli.

„Přijde za moment. Máme tu malý problém s teroristy. Ale nic, co by se nedalo zvládnout.“

Jak se zdálo, policista měl na teroristy poněkud jiný názor, než Radek s Jane, proto se mu radši představili.

„Jane Deafová. Tohle je Radek Zelenka. Jsme tady na dovolené a říkali jsme si, že navštívíme kamarádku.“ Usmála se Jane.

„Jane Deafová?“ povytáhl obočí Zac. „Už jsem o vás slyšel. Prý jste fajn. A údajně nerada jezdíte na dovolenou do severní Ameriky.“

Deafová začala nervózně přeskakovat očima po všech objektech, které se na tomto místě nacházely.

„No, ona občas trošku přehání…“

„Zneškodněno!“ ozvalo se odkudsi. Radek i Jane ten hlas bezpečně poznali. Z budovy právě vyšla jejich kamarádka Jeanette. V ruce držela přístroj, který mohl způsobit smrt několika stovek lidí v okruhu pětiset metrů. Odhodila kousky pryč a začala ze sebe sundávat těžkou výstroj. Přitom bylo znát, jak si ulehčeně oddychla.

Zac k ní hned přiběhl. Radek s Jane viděli, jak jí něco pověděl. Jeanette se ho na něco zeptala, on přikývl a pak se podívala směrem k nim.

Byla od nich vzdálená dvacet metrů, ale i tak je poznala. Rozběhla se k nim.

„Jane…? Radku! Co tady vy dva proboha…“ divila se. Pak si přikryla ústa rukou. Odvrátila od nich pohled. Když se k nim po chvilce zase otočila, měla v očích slzy. „Co tady proboha děláte? Mohlo to bouchnout! Mohlo vás to zabít!“

„Ehm… Taky tě rádi vidíme, Jeanette.“ Řekl Radek. Jeanette se na něj vyčítavě podívala.

Jane nenápadně strčila do Radka a vzdálila se. „Půjdu si koupit něco k jídlu.“

Radek měl zároveň chuť nukleární expertku políbit, ale taky se najednou chtěl otočit zády a už nikdy se na ni nepodívat. Všechno se stalo tak nečekaně a tak rychle. Ani jeden z nich nebyl na tohle setkání ještě připravený.

„Já… já jsem myslel, že už tuhle práci nemůžeš dělat.“ Řekl Radek.

Squirellová se podívala na špičky bot. „Jenže já nic jiného neumím.“

„Takže ty už nejsi-“

„Jsem.“ Odpověděla ostře Jeanette. „Ale tady to nikomu nevadí.“

Radek se na ni chvíli díval. Vlastně se mu ta věta ani nechtěla doříct. Takže ty už nejsi nemocná?

 „Vy tady nejste na dovolené.“ Hádala.

„Ne.“ Zakroutil hlavou Radek. „Přišli jsme si pro tebe.“ Pokusil se usmát. Cítil, že ta něha, která ho kdysi ovládala pokaždé, když ji spatřil, se vrací, rychle si uvědomoval, jak se mu po ní vlastně stýskalo.

I Squirellová se usmála. „Žádný jiný nukleární expert se na Atlantidu neodvážil?“

„Možná by se odvážil. Ale my jiného nechceme.“

Jeanette sklopila oči. Hned ve chvíli, kdy ty dva spatřila, jí bylo jasné, že ji nepřijeli jenom pozdravit, ale že přijeli proto, aby ji dostali zpátky. Jenže ona se cítila strašně zrazená, když dostala výpověď. A teď ji najednou zase chtěli. Teď, když začínala zase být šťastná. Jaká ironie. Co když pak dostane výpověď podruhé?

„Radku, já tu mám už jinou práci.“ Řekla po chvíli potichu.

„Já vím. Nemůžu ti nic přikázat. A i kdybych mohl, neudělal bych to, ty to víš,“ jeho hlas jí zase zněl jako ta rajská hudba, která ji na tak dlouhou dobu byla odepřena. Naslouchala mu a nechávala smysl jeho slov doznívat na své divoce bušící srdce. „Já – i Jane – tě jen žádám. Atlantida se bez tebe neobejde a chybíš nám. Kdybys náhodou chtěla jít s námi zpátky, tak…“

„Poslechni,“ zadívala se na něj rázně. „tohle je dost vážné rozhodnutí. Ještě včera jsem si myslela, že už tě nikdy neuvidím, a najednou tu ty a Jane stojíte. Každou minutou se tam toužím vrátit, nemysli si, že ne. Ale začínala jsem to tady už pomalu snášet a není to pro mě tak lehké zase se sebrat a jít zpátky, jako by se nic nestalo.“

„Jeanette, já to přece vím.“ Pohladil ji po tváři. Chtě nechtě mu musela uhnout. Jemně jeho dlaň odstrčila.

„Potřebuju čas na rozmyšlenou, Radku. Já vím, že mám v popisu práce umět se rychle rozhodnout, ale teď to prostě nejde, nezlob se.“

„Jasně.“ Řekl Zelenka. Z kapsy kalhot vytáhl malý lístek. „Tohle je adresa hotelu, kde s Jane bydlíme. Až do pozítří. Přijď. Nebo třeba jen zavolej.“

Jeanette si od něj lístek vzala. Přitom se na chvíli dotkla jeho prstů. Ten krátký dotyk v nich znovu vyvolal tu nezkrotnou vášeň, kterou před časem cítili. Ale situace vyžadovala zachovat klid.

Jeanette se podívala do Radkových modrých očí a usmála se. „Já zavolám, slibuji.“ Potom se otočila. Zelenka ji sledoval, jak se vzdálila. Po chvíli k ní přiběhl Zac, vesele ji objal, aby ji utěšil a utřel jí z očí dvě slané krůpěje. Jeanette se na něho usmála a vděčně ho políbila na tvář. Zelenkovi, který pořád stál na svém místě, přitom už nevěnovala ani jeden pohled.

Zdálo se, že tenhle elegán jeho roli zcela dokonale zastoupil. Ačkoliv si to nerad přiznával, pocítil v srdci krátké, ale o to ostřejší bodnutí žárlivosti.