XIII.

ATLANTIDA, HANGÁR: NEDOSTATEK VĚDCŮ

Z hangáru s Puddle jumpery se kromě vrčení motorů a hučení z rozsvícených světel neozývalo vůbec nic. Evelin bylo jasné, ještě než do místnosti vstoupila, co tam najde. Nebo spíš koho tam najde.

Za jedním z malých vzdušných vozítek, které se momentálně nacházelo v pokročilé fázi rozkladu, seděl u stolu Rodney. Alespoň z dálky se zdálo, že u stolu sedí. Ale když k němu Evelin došla, zjistila, že její nejgeniálnější vědec usnul přímo na klávesnici svého notebooku. Klidně stiskla tlačítko pro ukončení matematického programu, aby umlčela vtíravé pípání doprovázené dráždivým červeným blikáním.

To náhlé ticho Rodneyho probudilo. Zdálo se, že zvuk oznamující chybné a neuskutečnitelné výpočty slyšel tak často, že u něho ze zoufalství usnul. A teď bez něj spát nemohl. 

„Evelin,“ zvolal provinile. „omlouvám se. Nějak jsem…“

„Pracuješ už čtyřiadvacet hodin v kuse. Jdi si odpočinout.“ Odpověděla Evelin klidně. Navzdory svému předchozímu příkazu, kdy trvala na tom, aby McKay dokončil práci co nejdřív, zkrátka neměla srdce na to, aby se dívala, jak další člen jejího týmu trpí nedostatkem spánku.

„Nemůžu,“ protestoval hrdinsky Rodney, „jinak to nestihnu. Už jsem to rozdělal a nechávat svou práci někomu jinému, to bych to mohl rovnou zabalit.“

„Rodney,“ uzemnila ho Messerová. „chci toho po tobě hodně. Já vím, že jsi génius a tvůj mozek je schopný nadprůměrného výkonu, ale přiznejme si to – sám na to nestačíš.“

McKay si rozmrzele promnul oči.

„Já vím, že bys na to vystačil. Ale momentálně je pro mě nejdůležitější tvoje zdraví.“ A taky by mě IOA zabila, kdyby zjistila, že jsem tě nechala pracovat takovou dobu v kuse, domyslela si v duchu. 

Vědec poraženě přikývl. „Dobře. Jen se ještě jednou zkusím podívat na tu rovnici a půjdu – moment! Tys mi ten program vypnula?“

„Věř mi Rodney, měl by ses jít vyspat.“ Usmála se velitelka. McKayovi nezbývalo nic jiného, než vstát a odejít.

Atlantida právě potřebovala někoho všestranného, chytrého, někoho, kdo už to tady alespoň trochu zná…

 

WASHINGTON, USA (ZEMĚ), HOTEL ROUGE: COMEBACK

Pozemská noc byla vlastně strašně nudná. Jane a Radek byli zvyklí na jemný noční vánek, hvězdy, které nezastiňovaly žádné mraky a otevřenou Nejvyšší věž, z jejíchž balkonů mohli pozorovat tři měsíce, každý jiné barvy, které obíhaly kolem planety, na které se nacházela jejich Atlantida. Teď byli zavření v apartmá hotelového pokoje, na hvězdy mohli koukat leda tak z okna a měsíc byl na pozorování jenom jeden. Navíc přemítali, zda tuhle riskantní cestu nepodnikali náhodou zbytečně. Uběhlo už osm hodin od jejich setkání s Jeanette a telefon stále mlčel.

„Půjdu se podívat k bazénu.“ Pronesl Radek. Už to čekání déle nevydržel. Deafová sice neviděla nic vábného na nočním posezení u bazénu o půl jedenácté v noci, ve kterém je beztak voda od noci chladná, ale nic nenamítala a chápavě se na vědce usmála. Jakmile se za Radkem zavřely dveře, ze zoufalé nudy sáhla po dálkovém ovladači a pustila televizi.

Právě běžel seriál Heroes. Na obrazovce se objevila mladá, pohledná blondýnka. V rukou držela pistoli. Mířila na hlavního hrdinu seriálu, kterému svítily ruce jako dva nažhavené wraithské kulomety. 

„Musíš to udělat, Claire,“ ozvalo se z televize. Blondýnka v seriálu zakroutila hlavou. „Opravdu neexistuje nějaká jiná možnost?“ ze smutných očí se jí začaly řinout slzy.

„Není. Udělej to. Musíš zachránit New York, pamatuješ? To já jsem ta hrozba, Claire!“

Hrdinka Claire sevřela zbraň pevněji. Na okamžik se zdálo, že je definitivně rozhodnutá stisknout spoušť. Ale v tom okamžiku ji hlavní hrdina jménem Peter na poslední chvíli zarazil. „Ne, počkej! Myslím, že to zvládnu.“

Jane se na televizi dívala dost nedůvěřivě. „Proč dávají první řadu?“ řekla si pro sebe nahlas. 

Ozval se zvonek. Jane se zvedla, aby otevřela, ale televizi nechala zapnutou. Nechtěla přijít o tu část, kde měl Hiro propíchnout Sylara.

Víc než to, že právě v době, kdy byla ona ve Washingtonu, dávali v televizi seriál Heroes, ji šokovalo to, co uviděla za dveřmi.

„Ahoj, Jane,“ usmála se Jeanette. „Zac říkal, že u něj můžu zůstat do zítra, ale já v sobě zkrátka neměla tolik drzosti, abych ho s tím obtěžovala.“

Jane šťastně vypískla a skočila své kamarádce kolem krku. „Jeanette! Jsem tak ráda, že ses rozhodla k nám vrátit!“

 

ATLANTIDA, GALAXIE PEGAS, JÍDELNA: DOKTOŘI

Janě připadalo, že dneska zkrátka musel být mezinárodní den zlomyslnosti. To maso, které se tak zoufale snažila rozkrájet, s ní tak urputně bojovalo, až se bála, že bude muset zůstat o hladu. Ten nůž byl neuvěřitelně tupý. A to maso muselo pocházet z nějakého opravdu naštvaného zvířete.

U jejího stolu se objevil doktor Beckett.

„Ahoj,“ zašeptal svým sametovým hlasem se skotským přízvukem, který způsoboval, že i to nejobyčejnější slovo znělo v jeho podání jako krásná písnička. „Smím se k tobě přidat?“

„Jasně,“ přikývla Jana a na chvíli vzdala svůj zápas s masem. Dneska si připadala vážně nemožná. Nervózně si narovnala brýle. 

Beckett se pustil do jídla. Ovšem jeho maso s ním nezápasilo. Beckett ho rozkrojil, jako by bylo z plastelíny.

„Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat za to, že jsi mi pomohla s tou Thrumanovou záležitostí. Nebýt tebe, Evelin by mě nejspíš hned vyhodila.“

„Jo, to chtěla udělat hned, jak se o tom dozvěděla,“ přikývla Jana. „ale nakonec jsem jí vysvětlila, že propustit nejlepšího lékaře v celé galaxii, to by byla nehorázná hloupost.“ Usmála se konečně. Carson vykulil oči. Krizové to připadalo strašně roztomilé. „Ona to vážně měla v plánu?“

„Ano, měla. Před chvílí jsme to probíraly. John je právě u Jamese, takže se ptala mě jako jediného svědka, který u toho byl… A já jsem jí řekla, že tohle se zkrátka může stát každému. Pak jsme se podívaly na ty záznamy a zjistily, že James ty prášky ukradl, takže to nechala být.“

„Ty jsi můj strážný anděl.“ Oddychl si Carson. Přitom se samozřejmě nezapomněl nádherně usmát. Krizová se trochu začervenala. Tenhle doktor opravdu nebyl jako ostatní. Aby nějak zabavila své nervózně roztřesené ruce, začala zase zápasit s obědem.

Když v tom jí nůž vylétl z ruky a skončil pod stolem na zemi. 

Jana se na něj chvíli naštvaně dívala a přemítala, proč se jí to muselo stát zrovna teď, když se jí to nestalo nikdy předtím. Po chvíli se ale sehnula, aby nůž sebrala. Pak ho položila na okraj stolu a zapřísáhla se, že už se ho nedotkne. Chuť k jídlu ji přešla. Navíc cítila, jak se jí žaludek nervózně převracel pokaždé, když pohlédla do tváře svého přitažlivého kolegy. Jak to, že si nikdy předtím nevšimla jeho modrých očí? A proč si nikdy neuvědomila, jak mu ta pracovní uniforma sluší?

Ať tak nebo tak, Carson se tvářil pobaveně. Dál si ale hleděl svého jídla.

No, tak teď na něj můžu zapomenout, pomyslela si Jana, a naposledy hodila po tom zrádném masu vražedný pohled. 

„Co děláš zítra večer? Západ slunce je prý ze západního mola doopravdy překrásný.“ Pronesl sladce Carson. Jana ucítila, jak její srdíčko rozkvetlo v náhlé, radostné naději. Škoda, že ho musela odmítnout… Poprvé za život se jí nechtělo pracovat.

„Zítra večer mám sezení s Jamesem. Chci si ověřit, jaké pokroky s ním za tu dobu udělá John. Někdo s ním být musí, když John odletí do Washingtonu…“

„Samozřejmě,“ přikývl chápavě Beckett. „Ale tomu západu slunce stejně neutečeš. Byla by opravdu škoda ho alespoň v jediný den nespatřit.“

Tak tím jsem si naprosto jistá, pomyslela si Jana.

 

WASHINGTON, USA, HOTEL ROUGE: VĚDEC A PYROTECHNIČKA

Zelenka samozřejmě neměl v plánu do bazénu vlézt. Ale posedět u něj považoval za celkem příjemný relax. Samozřejmě se neobešel bez notebooku na klíně a vystačil si s normálním všedním oblečením, na nějaké plavky neměl ani pomyšlení. Když zahlédl, jak se k němu blíží jakási postava zahalená v noční tmě, pomyslel si, že to asi byl jen nějaký stín. Ale po několika chvílích mu došlo, že se k němu pomalu přibližuje Jeanette Squirellová. Měla na sobě šaty, proto ji zprvu nepoznal. Vidět na Jeanette Squirellové šaty nebo sukni bylo trochu nezvyklé. Takže jejich cesta zřejmě nebyla tak marná, jak se zdálo, Atlantida ještě měla nějakou šanci…

Jeanette se posadila do lehátka, které se nacházelo hned vedle toho Radkova. Na očích měla sluneční brýle. Radek si pomyslel, že ji zřejmě pálilo noční světlo. Pak mu ale došlo, že když Jeanette opouštěla Atlantidu, byla nemocná. A nemocná je stále. Že by se kvůli tomu musela bránit i měsíci?

„Copak googlíš?“ zvolala zvesela Squirellová, obličej namířený k nebi posetému hvězd.

„Vůbec nic,“ odpověděl Radek. „díval jsem se na Hvězdnou bránu.“ Pak počítač sklopil a odložil pryč. „Jsem rád, že ses rozhodla s námi vrátit.“

„Nemysli si, že to rozhodování bylo lehké.“ Uzemnila ho Squirellová, aniž by se k němu podívala. 

„To kvůli tomu… bombermanovi, co byl s tebou dnes u toho mrakodrapu?“ odvětil rázně Zelenka. Squirellová se na něj podívala s povytaženým obočím.

„Bombermanovi?“

„Ten policista. Copak já vím… Docela vám to slušelo, vypadá jako docela fajn kluk.“

Squirellová se pousmála a opět vrátila pohled k nočnímu nebi, které stejně musela vnímat zpoza slunečních brýlí. „Jo, to máš pravdu,“ přisvědčila. „Zachary je mladý, je sexy, je zábavný, má slušnou práci, a hlavně – má mě doopravdy rád. Neodsuzuje mě. Nebojí se mě.“ Kradmo se podívala na Radka, doufajíc, že ji sluneční brýle neprozradí, a zpozorovala, že ačkoliv se snažil tvářit, že to s ním nic nedělá, bublal žárlivostí. Normálně by to nebyla schopná poznat, ale chodili spolu víc než rok… „Někdy si říkám, jaká je to obrovská škoda, že je můj bratranec.“ Dodala nakonec, sluneční brýle zastrčila do vlasů a hodlala si vychutnat Zelenkovu reakci.

„Tvůj bratranec?“ zopakoval po ní nevěřícně vědec. 

„Můj bratranec, ano, konkrétně syn bratra mojí matky.“ Odpověděla jako by nic Jeanette.

„Dala jsi mu pusu!“ protestoval Radek.

„Ano, přátelsky jsem ho políbila na tvář,“ přiznala Squirellová naprosto klidně. „Copak ty svoji sestru nelíbáš, abys jí vyjádřil, že ji máš rád?“ 

Když spatřila Radkův nepřístupný pohled, musela se rozesmát. „Copak ty sis myslel, že Zac a já…?“

Zelenka si kdoví proč připadal naprosto nemožně. Jenže vzápětí se Squirellová přesunula a posadila se na kraj jeho lehátka. Vypadala skoro stejně, jako když ji viděl naposledy. Jenže tehdy byla smutná, plakala. A tahle Squirellová se usmívala a promenádovala se po hotelu v sukni, jako by se nikdy nic nestalo. Tahle Squirellová byla jiná, úplně jiná než ta z budoucnosti, kterou poznal ještě před několika hodinami. 

Bylo jich na něj najednou nějak moc a všechny se sešly nějak rychle. Ale nezmohl se ani na slovo, když se díval do jejího kouzelně usměvavého obličeje. Jeanette mu položila jednu ruku na rameno.

„Je tu už dlouhá doba, co jsme se neviděli, pro mě mnohem delší než tři měsíce,“ řekla mu potichu a opatrně se začala přibližovat k jeho obličeji. „ale opravdu si myslíš, že bych na tebe během všech těch dlouhých dnů mohla zapomenout?“

V příštím okamžiku se jejich rty na malou chvíli spojily, jako tomu bylo za časů, které se najednou zdály tak dávné. 

Trvalo to možná pět dlouhých vteřin, než si uvědomil, že se jí poddat vlastně nechce. Jemně ji odstrčil a vstal z lehátka. Ačkoliv se jí přitom do obličeje nedíval, věděl, že ho teď tázavě sleduje.

„Tohle nejde, Jeanette, nezlob se. Už to zkrátka není jako dřív.“ 

Slyšel, jak i ona vstala z lehátka a jak se k němu otočila. Nechtěl se k ní ohlédnout.

„Chápu, že mě odmítáš. Poslední, co jsi ode mě slyšel bylo, jak ti pláču v náručí. Nezmohla jsem se ani na to, abych se s tebou rozloučila, když jsem odcházela. Nemysli si, že si to nevyčítám!“ 

Zelenka zarytě mlčel.

„Víš, bylo pro mě těžké na tebe přestat myslet. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím! Ještě včera jsem si tváře všech, které jsem tak dlouho znala, mohla prohlížet jen ve svých vzpomínkách. A teď najednou… Ty a Jane...! Copak mi to sakra nikdo nemohl říct předem? Vláda? Letectvo? IOA? Kdokoliv…?“

Zelenka na to pořád neměl co říct. Najednou mu tahle mise připadala strašně těžká.

„Když se mnou odmítáš i mluvit, Radku,“ řekla tak mrazivým hlasem, až se bál, že z něj udělá kus ledu. „proč jsi pro mě teda přišel?“

Musel si přiznat, že žádná sebetěžší rovnice mu nepřipadala tak náročná, jako odpovědět na tuhle jednoduchou otázku. Ohlédl se.

„Já tu nejsem kvůli sobě, ale kvůli Atlantidě, Jeanette.“

Squirellová přikývla. Pochopila. Otočila se a odkráčela pryč, neskrývala ani zklamání, ani pokoru, ani to, že od něj čekala něco víc. 

„Squirellová! Kam to jdeš?“ zavolal za ní jako starostlivý tatínek.

„Jdu se utopit!“ prskla, aniž by se ohlédla. U bazénu ze sebe shodila šaty a jen ve spodním prádle skočila z můstku kufr. Ledová sprška potřísnila její oblečení i Radkův notebook.

 

Jane zase zasedla k televizi, jakmile se Jeanette zmínila, že si chce promluvit se Zelenkou a odešla k bazénu. Bylo jí úplně jasné, co tam ti dva spolu asi vyvádějí. Litovala všechny z tohohle hotelu, kdo měli výhled na bazén. Ona sama se zařekla, že se minimálně příští dvě hodiny k oknu nepřiblíží.

Právě ve chvíli, kdy Hiro probodl Sylara, se zase ozval zvonek. Jane se podezřele zamračila, vstala a cestou ke dveřím přemítala, kdo by tam asi tak mohl být. IOA? Zelenka s Jeanette ztratili klíče? Její otec? Hotelová služba?

Jakmile dveře otevřela a spatřila, kdo za nimi stojí, vykulila oči a spěšně je zase přibouchla, snažíc se uklidnit své divoce bušící srdce. Co ten tady dělá? Nechápala. Jak ji mohl najít? Chtěla co nejdřív utéct a schovat se v koupelně, ale bušení na dveře se ozvalo zase. Deafové nakonec došlo, že tomuhle chlapovi stejně nikdy nemůže utéct. To se jí povedlo jen jednou, když utekla na Atlantidu do jiné galaxie. Až tak daleko totiž jeho mocná společnost z podsvětí nezasahovala.

Pomalu a nejistě dveře zase otevřela. Když se přesvědčila, že je to opravdu on, hodila po něm ten nejškaredější obličej.

„To nebylo zrovna nejvřelejší přivítání.“ Konstatoval muž. Měl pískově žluté vlasy, pomněnkově modré oči, které ladily s jeho modrou košilí a ještě modřejším motýlkem.

Deafové bylo rázem úplně jedno, co se děje s Hrdiny v televizi.

„Samueli! Co tady proboha děláš? A jak ses dozvěděl, kde jsem?“

„Ale no tak, nepozveš mě dál, abychom to mohli probrat v klidu?“ usmál se kouzelně muž jménem Samuel.

„Ne.“ Odsekla Jane. Z jejího pohledu by měl možná strach i ten nejhladovější Wraith, natož zoufale zamilovaný mafián.

„Ty mě nerada vidíš?“ zkoušel to dál.

„Jo.“

„Takže se stále zlobíš.“

„Hm…“ přikývla Deafová a založila ruce na prsou. „Co chceš? Nechci, aby mě s tebou někdo viděl.“

„Tak mě pozvi dál.“ Navrhl jí elegán v obleku.

„Ani náhodou.“ Deafová ignorovala kytici padesáti rudých růží, kterou jí podával.

„No tak, Jane, já jsem tě přeci nechtěl tenkrát zatáhnout do té bankovní loupeže…“

„Ne, určitě jsi mě do toho nechtěl zatáhnout, to nepochybně, tak proto jsi mi narazil na hlavu kuklu se slovy, že pokud nepřinesu alespoň padesát tisíc, můžu se rozloučit se svým mozkem?“ povytáhla naštvaně obočí.

„Ale když tě chytili, dostal jsem tě z toho, na to nezapomínej! Beze mě bys neměla čistý rejstřík a nedostala by ses na vojenskou akademii!“

„Beztak jsem tam šla jen proto, abych se před tebou byla schopná ubránit.“ Opáčila naštvaně skrz zaťaté zuby.

Za dveřmi se náhle objevil Radek. Aniž by věnoval dvojici jediný pohled, pronesl jen: „Čau, Same,“ a odkráčel do koupelny, aby usušil notebook, který mu potřísnila nukleární expertka.

„Nazdar, Radku.“ Odpověděl Sam.

„Odkud se znáte?“ chtěla vědět Jane. Upřímně, opravdu neviděla dva tak rozdílné muže, jako byli právě Radek se Samem. Nedokázala si představit, při jaké události by se ti dva mohli seznámit.

„Ále,“ mávl rukou elegán v obleku, „chvíli pro nás dělal zabijáka. Škoda, že odešel, byl fakt třída.“ Pak se otočil zpět k Deafové. „Smím tě pozvat na večeři?“

„Ne.“ Odpověděla Deafová a práskla dveřmi, až se bála, zda náhodou své staré lásce neurazila nos. Nevadilo by jí, že by šla na večeři v jedenáct hodin v noci. Ale jak ji ten chlap mohl jenom najít?