XIV.

ATLANTIDA, GALAXIE PEGAS, ORDINACE DR. BECKETTA: ŠPATNÝ PRÁŠKY

Carsona trochu bolela hlava z toho, jak toho měl najednou moc, navíc neměl příliš dobrý pocit, když si vzpomněl, že kvůli němu mohl být život doktora Thrumana ohrožen. Vzpomínka na doktorku Krizovou ho ale dokázala zase povzbudit a vykouzlit mu úsměv na tváři. Kupa nezapsaných složek, která se mu válela na stole, ho ale i tak zbavovala veškeré trpělivosti. Ani nepostřehl, že dveře od jeho ordinace se otevřely.

„Dobré odpoledne, doktore,“ ozval se Karlův přívětivý hlas. 

Ačkoliv Carson byl unavený a zmožený, obrátil se k Ditiemu a obdaroval ho kouzelným úsměvem, jako to dělal se všemi svými pacienty. Teprve pak se ho zeptal: „Co bys rád?“

„Poslední dobou mě šíleně bolí hlava,“ zakroutil hlavou Ditie. I on vypadal unaveně a přešle. Carson ho v tuhle chvíli dost dobře chápal.

„Přepracovaný?“

Ditie přikývl. „Ta údržba je hrozná práce. Na Atlantidě funguje příliš mnoho přístrojů, než abych je všechny stíhal opravit a ačkoliv mi Rodney i Veronica vydatně pomáhají, nezastavím se. Potřebuji něco, co povzbudí můj mozek natolik, abych byl schopen ke šroubkům přiřazovat správné matičky.“ Postěžoval si Karl.

„Na to tady mám celkem spolehlivý lék,“ usmál se Beckett. Otevřel skříňku s léky (kterou si teď už doopravdy pečlivě hlídal) a s očima přimknutýma k obsahu skříně, ovšem s myšlenkami zatoulanými u okouzlujícího obličeje doktorky Krizové, vytáhl ze skříňky malou krabičku s léky. Tu následně podal Ditiemu. „Jednu tabletu ráno a večer. Pomáhá to udržovat pozornost přes den a v noci zase napomáhá k nerušenému spánku. Neprobudí tě ani deset wraithských náletů.“

Karl si od lékaře krabičku vděčně vzal. „Díky. Jsem ti zavázaný.“

„To nestojí za řeč, je to přeci moje práce.“ Odpověděl Carson. 

Ditie si krabičku prohlédl. Na první pohled se mu nezdálo, že je celá růžová. A její uzávěr připomínal – co vlastně? Nebyl to obyčejný uzávěr. Byl zvláštně podlouhlého tvaru… A ten název: Super-maxi-mega viagra? Karl se nejdříve podíval na lékaře, který už zase zasedl k počítači, pak se pohledem vrátil zase ke krabičce.

„Ehm… Carsone, jsi si jistý, že-“

„Ty léky jsou správné, neboj se.“ Přerušil ho Beckett.

Ditie tedy s tímto přesvědčením opustil jeho ordinaci.

Jeho situace byla tak zoufalá, že když došel do své ubikace, ani nečekal na večer. Jednu tabletu (též růžovou a s též podivným tvarem, jaký připomínal uzávěr) zhltnul, aniž by se podíval na příbalový leták s návodem k použití.

Okamžitě pocítil, jak ho ovládlo jeho druhé já. To skryté. Přemohl ho jakýsi chlípně chtivý pocit, najednou měl takový hlad, jaký ještě nikdy nezažil. A zjistil, že jakmile ho hned neukojí, nejspíš to nevydrží. Ty prášky zabíraly. Už se opravdu necítil tak unavený… Naopak… Spát už se mu nechtělo ani trochu.

Instinktivně vyšel z ubikace. Ale nezamířil do jídelny. Neměl hlad po jídle. Byla to strašná touha po… ženě. Štěstí (nebo spíš smůla pro ni) byla, že tudy právě jedna procházela. Karl ji nepoznával. Viděl ji poprvé. Co netušil, bylo, že si to jen myslel. Už ji totiž viděl. Znal ji. Jenže tou dobou byla ještě jeptiškou…

Jako dravé zvíře se vydal za nic netušící antropoložkou…

 

ZEMĚ, EGYPT, KÁHIRA: VÝZKUM TROSKOTÁ…

Před Velkou pyramidou seděl malý Egypťan. Jeho úkolem zřejmě bylo hlídat, aby do pyramidy nevkročila žádná nežádoucí noha a občas vyvést nějaké zbloudilé turisty ven, aby tam nemuseli ztroskotat jako Asterix s Obelixem při jejich výpravě za Kleopatrou. 

„Myslíš, že nás nechá projít?“ zapochybovala Estel. Obrovská krosna na zádech ji nesmírně tížila a hlavu si chránila proti velkému slunečnímu žáru kovbojským kloboukem. Ale za ten výzkum to stálo.

„Nevím. Navrhuji dělat jako by nic a prostě do té pyramidy vstoupit.“

Estel pokrčila rameny. „Tak jo.“

Udělali dva kroky. Pak Estel Daniela zarazila. „Máš tu mapu pyramidy?“

„Jasně, neboj.“ Uklidnil ji Daniel. Pak proklouzli kolem Egypťana jako by tam vůbec nebyl a vkročili do hrobky. Bohužel, v cestě jim stály veliké, pískové dveře. Vyšli zase ven.

„Potřebujete zvláštní povolení, abyste mohli vstoupit do hrobky.“ Řekl Egypťan.

„Ale my jsme vědci. Jdeme tam v zájmu výzkumu.“ Odpověděl egyptsky Daniel

„To říkají všichni turisté.“ Odpověděl mužík. Byl malý a dosahoval Jacksonovi sotva po prsa, ale oběma bylo jasné, že právě on jim může otevřít pískové dveře.

„A kde teda seženeme to povolení?“ zeptala se podrážděně Estel.

„No na Městském úřadě v Káhiře, přece!“

„Vždyť se sem celou tu cestu z Káhiry plahočíme!“ zabědoval potichu Daniel.

„Neboj,“ uklidňovala ho Estel. „Budeme tam za chvíli.“ Řekla a ukázala prstem na dva velbloudy, kteří tudy právě procházeli. „Pojď,“ popohnala Jacksona. „chytneme si městskou.“ 

 

ATLANTIDA, HANGÁR: POMOC

Když se Rodney vrátil do hangáru, překvapilo ho, že vidí puddle jumper, který před několika hodinami sám vlastnoručně rozebral, zase skoro v celku. Chybělo už jen pár nepodstatných malých dílů. Když jumper obešel, spatřil nechápavě se tvářící blonďatou ženu, která si díly různě převracela v ruce a zkoušela zjistit, kam asi patří.

„Co děláte s mojí několika hodinovou prací?“ Rodney McKay nikdy nevynikal přehnanou galantností, to je pravda. Žena se k němu otočila a usmála se skrze úzká, ale přesto dost silná skla.

„Rodney. Jak jste se vyspal?“ usmála se a dál si prohlížela jeden ze zbylých kusů, jako by to byl dílek z puzzlí, který přebýval.

„Promiňte – my se známe, že jste mě oslovila jménem?“ poznamenal uraženě McKay.

„Vy mě nepoznáváte?“ podivila se antropoložka. Povzdechla si a odložila kusy jumperu na zem. Pak si prohlédla znovu vědce. „Pravda, kdysi jste mě znal jako sestru Marielle. Trochu jsem povýšila.“

„Ma-Ma-Marielle…?“ nechápal Rodney. „No… Nepoznal jsem vás…“

Marielle chápavě přikývla. „To chápu.“

„Vypadáte bez toho pláště tak… no…“ chvíli hledal správná slova. Když zpozoroval, jak se Marielle zatvářila, radši toho nechal. „…jinak.“ Dokončil větu.

Marielle se usmála. „Bohužel, náš klášter zavřeli. Tak jsem začala učit etnologii a antropologii na Harwardu. Proto jsem musela odložit i plášť.“

McKay přikývl, stále ještě trochu v šoku. „No, to ale nevysvětluje, proč se mi hrabete v mojí práci.“

Evelin Marielle upozorňovala na galantnost doktora McKaye, proto to přešla jako by nic neslyšela. „Já se vám nehrabu ve vaší práci, doktore McKayi, já vám s ní pomáhám.“

„Já v tom nevidím žádný rozdíl. A můžete tu věc zase rozebrat, ještě jsem nedokončil testy.“ Protestoval neustále Rodney.

„Necháte mě někdy doříct větu?“ ohradila se Marielle. „Nepotřebujete testy. Ty motory jsem posilnila a ten letoun je připravený, aby s ním plukovník Sheppard mohl odletět ještě dnes večer.“ Řekla a vzala zpět do ruky dva ze zbylých kousků toho velkého puzzle. „Teda, až tohle vrátíme na správná místa…“ dodala. 

„Co jste s tím motorem provedla?“

„To je na dlouhé povídání…“ odpověděla Marielle. McKay vzal další z kousků a bez problému ho umístil na správné místo. „To nevadí. Zajímá mě, jak antropoložka mohla vylepšit přístroj, který vytvořila sama Stará civilizace?“

Marielle se pousmála a spustila: „No…“